Letecké katastrofy

Ocean Landing

Po čtyři hodiny bojoval kapitán etiopského dopravního letadla osamělou bitvu. Jeho stroje se zmocnili únosci, docházelo palivo a nezbývalo než nouzově přistát na mořské hladině...23. listopadu 1996 opustil letiště v Addis Abebě let č. 961 Etiopských aerolinek a vydal se na svou pravidelnou cestu do Abidjenu s mezipřistáním v Nairobi. Boeing 767 řídil zkušený kapitán Leul Abate. Na palubě se nacházelo 163 cestujících a 12 členů posádky. Let probíhal hladce. Zanedlouho vystoupalo letadlo do výšky dvanáct tisíc metrů. Po nějakém čase, kdy letoun vstoupil do keňského vzdušného prostoru, zvedli se ze svých sedadel tři mladíci a běželi k pilotní kabině. Rozrazili dveře a popadli hasicí přístroj a sekeru. Donutili druhého pilota opustit kokpit, kde zůstali sami s kapitánem. Dvaačtyřicetiletý Abate již za svou kariéru dva únosy zažil. Na rozdíl od svých některých kolegů ho tedy situace nerozházela. V první polovině devadesátých let byly v Etiopii únosy relativně častým jevem, za dobu šesti let bylo uneseno celkem deset etiopských letadel. Oba předchozí únosy, které kapitán Abate zažil, skončily šťastně, vždy se podařilo bezpečně přistát. Nyní se však ocitl v situaci, kdy tušil větší komplikace. Mladí Etiopané požadovali letět do Austrálie. Letoun však neměl dostatek paliva. Přestože Boeing 767 verze 200 byl vybaven větší palivovou nádrží, jež umožňovala delší dolety, v konkrétním případě měl stroj natankováno zhruba tolik paliva, aby bezpečně doletěl do Nairobi, vzdálené 3,5 hodiny, kde by bylo palivo doplněno. Byla to běžná praxe, s menším množstvím paliva a tím pádem i nižší váhou letounu se let stával ekonomičtější. Únosci ale nebrali kapitána vážně a jeho varování o nedostatku paliva na tak dalekou cestu nevěřili. Znali maximální možný dolet tohoto typu letounu a mysleli si, že jim kapitán o stavu paliva záměrně lže. Hrozili odpálením bomby, pokud by jejich požadavek nerespektoval.Cestující v přední části letounu začali být znepokojeni, přesto stále netušili, co se vlastně v kabině odehrává. Kapitán věděl, že pokud poslechne únosce a změní kurz směrem k deset hodin vzdálené Austrálii, nevyhne se zřícení do oceánu. Pokud únosce neposlechne, vystavuje se nebezpečí, že odpálí výbušninu. Nakonec se kapitán rozhodl vzepřít a pokračoval na jih, místo aby uhnul na východ. Sledoval pobřeží Afriky, protože věděl, že kdyby bylo potřeba nouzově přistát, většina větších měst zde byla vybavena letišti. Naneštěstí si toho po nějakém čase mladící všimli a kapitánovi nezbylo, než nasměrovat stroj nad oceán. V jeho hlavě se ale zrodil další plán. Zhruba v polovině cesty mezi Afrikou a Madagasakrem leží Komorské ostrovy, poslední kapitánova naděje. Přestože u sebe neměl potřebné mapy, jejich polohu se snažil odhadnout. V tu chvíli byly palivové nádrže ale téměř prázdné. Jeden z motorů vysadil a přestal fungovat. Kokpitem se rozezněl alarm upozorňující na nedostatek paliva. Kapitán se zachoval dle standardního postupu a zapnul záložní generátor, který dodával elektřinu. Stroj se v tu chvíli nacházel ve výšce 11,8 km, v takové výšce, kde s jedním motorem nelze fungovat. Kapitán musel sestoupit níž. I přes viditelné klesání letadla se kapitánovi nedařilo přesvědčit únosce k přistání na Komorech, jejichž letiště bylo v tu dobu ještě na dosah bezpečného přistání. Únosci se dokonce pokusili převzít řízení a nechtěně vypnuli autopilota. Stroj se začal prudce naklánět. Z obrovského Boeingu 767 se stal kluzák. Kapitánovi zbývala jediná možnost – přistát na moři...(Česká televize)