Čestmír Strakatý: David Zábranský (DAVID ZÁBRANSKÝ. Česká průměrnost a prázdná literatura, nutnost riskovat a rozpad manželství, šílená hlava a šílené činy)

O pořadu

Nemůžeme si hrát, že jsme Holandsko nebo Dánsko, nejsme a nebudeme, myslí si spisovatel David Zábranský s tím, že geografie a historie České republiky nás nepředurčuje k plození zázraků. Podstatné je si to připustit a českou průměrnost až podprůměrnost dobře pojmout. Fakt, že se to neděje, považuje za chybu. Kultuře by prospělo přiznání, že nemůže být tak dobrá jako jinde. Tuzemská literatura podle něj nemá světu co dát, což přičítá nejen ztrátě její prestiže, ale taky neochotě autorů se pustit do něčeho, co by mohlo ohrozit grant, být odvážné, nebo dokonce sebedestruktivní. Když se podívá na umění kolem sebe, často žádné riziko nevidí. Jen projekty vytvořené z dotací Evropské unie, nebo někoho, kdo přijde a vysype tuny peněz. Jemu se přitom, když slyší v souvislosti s uměním slovo projekt, trochu otvírá nůž v kapse. Tvořit „řemeslným způsobem“ odmítá. Při psaní své nové knihy Jů a Hele riskoval záměrně. Na jejích stránkách mimo jiné přirovnává Marie Kondo k Hitlerovi nebo v jedné větě spojuje Pornhub a Heideggera. Nebát se vydat román o krizi středního věku i nevyžádanou příručku pro český literární provoz, jak text charakterizuje anotace, mu dovolil předchozí trénink. V souvislosti se svojí někdejší podporou Miloše Zemana si toho o sobě vyslechl dost na to, aby byl dostatečně obouchaný. Důrazně odmítá, že by za jeho politickým přesvědčením bylo volání po pozornosti, jistý druh fackovitosti možná. Každopádně potřebu sypat si se za něj popel na hlavu nemá. Byl to život a v konečném důsledku Zemanovo funkční období žádné drama nebylo. Mluvili jsme ale i o Athénách, kde část roku žije, o financování kultury, pozvánkách do „slušné společnosti“ nebo opakujících se „debilitách“ v recenzích.