Když zvířata truchlí

O pořadu

Pro člověka je smrt zdrojem zármutku. Otázkou je, zda emoce, jako je zármutek, cítí i zvířata. Zda si uvědomují, že jednou zemřou. Touto otázkou se zabývají vědci již dlouhá léta. Způsoby, jak jednotlivé zvířecí druhy prožívají smrt, se zabývá komparativní zvířecí thanatologie. Porovnáním chování však nelze zjistit, co se zvířatům děje ve hlavě. Vědci také bojují s antropomorfismem, promítáním lidských emocí do jiných živočišných druhů. Nejuniverzálnější reakcí na mrtvé bývá u zvířat snaha vyhnout se mrtvému tělu, tzv. nekrofobie, nebo tělo odstranit z dosahu. Šimpanzi z japonské rehabilitační rezervace v pokusech rozlišili živé zvíře od mrtvých. Krkavcovití mají skvělé kognitivní schopnosti, včetně používání nástrojů. Vrány v jednom z pokusů začaly při spatření mrtvého těla volat na poplach a identifikovaly riziko smrti. Oblast, kde mrtvá vrána ležela, opustily. Samice šimpanzů a paviánů čakma byly viděny, jak nosí své mrtvé mládě delší dobu na zádech. Jako by potřebovaly delší čas na přerušení pouta silného pouta s mládětem. Postmortální nošení bylo zjištěno i u jiných druhů, u delfínů a kulohlavců. U společenských zvířat, jako jsou například žirafy a zebry byla zaznamenána kolektivní reakce na mrtvého člena skupiny. Samostatnou kapitolou je chování slonů. V Indii, kde žijí společensky stmelená stáda, se při smrti svého druha kolem jeho těla shromáždí, troubí rozrušením a dotýkají se těla choboty. Smrt je pro ně úzkostná událost. Bylo dokonce zaznamenáno video, kde sloní matka nesla své mrtvé mládě. Naopak mýtem jsou tzv. sloní hřbitovy. Staří sloni s nefunkčními zuby se uchylují k bažinám a jezerům, kde můžou konzumovat křehkou a šťavnatou potravu. Jejich postupným vymíráním vznikají místa s kumulací jejich ostatků. Francouzský dokument (2024) (56 min)